HERMAPHRODITOS

Greek Mythology >> Greek Gods >> Olympian Gods >> Erotes >> Hermaphroditus (Hermaphroditos)

HERMAPHRODITOS (Hermaphroditus) was the god of hermaphrodites and of effeminates. Byl řazen mezi okřídlené bohy lásky známé jako Erotes.
Hermaphroditos byl synem Herma a Afrodity, bohů mužské a ženské sexuality.

Podle některých byl kdysi pohledným mladíkem, který přitahoval lásku naiadské nymfy Salmakis (Salmacis). Ta se modlila, aby s ním byla navždy spojena, a bohové vyslyšeli její modlitbu a spojili jejich dvě podoby v jednu. Zároveň její pramen získal vlastnost činit muže, kteří se koupali v jeho vodách, měkkými a zženštilými.

Hermafroditos byl zobrazován jako okřídlený mladík s mužskými i ženskými rysy – obvykle s ženskými stehny, ňadry a účesem a mužskými genitáliemi.

Rodina HERMAPHRODITOVA

Rodina

HERMAPHRODITUS & APHRODITUS (Diodorus Siculus 4.6.5, Hyginus Fabulae 271, Ovidius Metamorphoses 4.288, Cicero De Natura Deorum 3.21)

ENCYKLOPEDIE

HERMAPHRODI′TUS (Hermafroditos). Jméno je složeno z Herma a Afrodity a je synonymem pro androgunês, gunandros, hêmiandros, &c. Původně byl muž Afrodita (Aphroditus) a zobrazován jako Hermés s falusem, symbolem plodnosti (Paus. i. 19. § 2), později však jako božská bytost spojující obě pohlaví a obvykle s hlavou, prsy a tělem ženy, ale s pohlavními orgány muže. Podle tradice u Ovidia (Met. iv. 285, &c.) byl synem Herma a Afrodity, a tudíž pravnukem Atlasovým, odtud se nazývá Atlantiades nebo Atlantius. (Ov. Met. iv. 368; Hygin. Fab. 271.) Zdědil krásu obou svých rodičů a byl vychován nymfami z hory Idy. V patnácti letech odešel do Karie; v okolí Halikarnassu ulehl u studánky Salmacis. Nymfa od studánky se do něj zamilovala a snažila se získat jeho náklonnost, ale marně Jednou, když se koupal ve studánce, ho objala a modlila se k bohům, aby jí dovolili zůstat s ním navždy spojena. Bohové její prosbě vyhověli a těla mladíka a nymfy se spojila takovým způsobem, že se oba dohromady nemohli nazývat ani mužem, ani ženou, ale byli obojím. Když se Hermafroditos o této změně dozvěděl, modlil se, aby se napříště každý, kdo se koupe ve studni, proměnil v hermafrodita. (Ov. l.c.; Diod. iv. 6; Lucián, Dial. Deor. 15. 2; Vitruv. ii. 8; Fest. s. v. Salmacis). V tomto, stejně jako v jiných mytologických příbězích, nesmíme předpokládat, že se představa zakládá na skutečnosti, ale představa dala vzniknout příběhu, a tak jakoby dostala konkrétní tělo. Samotná představa byla pravděpodobně odvozena z kultu přírody na Východě, kde nacházíme nejen obludné sloučeniny zvířat, ale také onen zvláštní druh dualismu, který se projevuje spojením mužského a ženského pohlaví. Jiní se však domnívají, že hermafroditi byli spíše předmětem uměleckého zobrazení než náboženského kultu. Starověcí umělci často zobrazovali hermafrodity buď ve skupinách, nebo samostatně, a to buď v ležícím, nebo stojícím postoji. První slavnou sochou hermafrodita byla socha od Polykla. (Plin. H. N. xxiv. 19, 20; srov. Heinrich, Commentatio qua Hermaphroditorum Artis antiquae Operibus insignium Origines et Causae explicantur, Hamburg 1805; Welcker, in Creuzer a Daub’s Studien, iv. str. 169, &c.)

Zdroj: S., s. 169: Slovník řecké a římské biografie a mytologie.

CITÁTY Z KLASICKÉ LITERATURY

Diodorus Siculus, Knihovna dějin 4.

. 6. 5 (přel. Oldfather) (řecký historik C1. př. n. l.) :
„Hermafroditos (Hermaphroditus), jak byl nazýván, který se narodil z Herma a Afrodity a dostal jméno, jež je kombinací jmen obou jeho rodičů. Někteří říkají, že tento Hermafroditos je bůh a zjevuje se v určitých obdobích mezi lidmi a že se narodil s fyzickým tělem, které je kombinací těla muže a ženy v tom smyslu, že má tělo krásné a jemné jako tělo ženy, ale má mužské vlastnosti a energičnost muže. Jsou však i tací, kteří prohlašují, že taková stvoření dvou pohlaví jsou zrůdná a přicházejí na svět tak vzácně, že mají vlastnost předpovídat budoucnost, někdy ke zlému a někdy k dobrému.“

Ovidius, Metamorfózy 4. 28 ff (přel. Melville) (římský epos C1. př. n. l. až C1. n. l.) :
„Slyšte, jak kouzelný bazén Salmacis nalezl svou neblahou slávu a proč jeho vody bez síly změkčují a znecitlivují údy, jichž se dotýkají. Všichni znají její slavnou moc, ale málokdo její příčinu. Mercuriovi (Merkurovi) , běží příběh, a Cythereii se narodil chlapec, kterého v jeskyních hory Idy vychovával Naides; ve tváři ukázal otce i matku a od obou přijal jméno. Když uplynulo třikrát pět let, mladík opustil Idu, svůj pěstounský domov, svá horská útočiště, toužil putovat po cizích krajích v dáli, vidět cizí řeky, strádání zmírnit rozkoší. Konečně dorazil k městům v Lýkii a ke Károvým pochodovým provinciím; a tam spatřil tůň, průzračnou zářivou tůň, průzračnou až na dno; nerostla tam žádná bahenní rákosina, žádná pustá ostřice, žádný ostnatý rákos; voda byla křišťálově čistá, její okraj byl obklopen živými chomáči a zelení vždy zelenou. Bydlela tam Nymfa, ne ta, která by sklonila luk nebo se přidala k lovu či běžela vyhrát závod; byla jediná z Naides, kterou neznala hbitá Diana. Mnohokrát ji sestry napomínaly: „Pojď, Salmacis, vytáhni oštěp nebo malovaný toulec, zpestři si hodiny volna útrapami honby.“
Ale nikdy si nevzala oštěp ani malovaný toulec, ani nechtěla zpestřit hodiny volna útrapami honby, nýbrž ve své tůni koupala své krásné údy, hřebenem ze zimostrázu si upravovala vlasy a dlouze se dívala a radila se s vodou, jaký styl je nejlepší. Tu na měkké zelené trávě, tu na měkkém listí v gázových šatech ležela, tu květiny sbírala – a když sbírala, náhodou hocha spatřila a vidouc, spatřila touhu svého srdce, ačkoli její srdce by spěchalo, chvíli se zastavila, než šaty zkontrolovala, vše v pořádku uložila, půvab v očích jí zazářil, zasloužila si vypadat tak krásně, pak začala mluvit: „Krásný hochu, jak vypadáš – jak vypadáš důstojně!bůh, a je-li bůh, sám Kupido (Láska), nebo je-li smrtelník, šťastný pár jsou ti, kdo tě zrodili; blažený je tvůj bratr, blažená je tvá sestra, máš-li nějakou, a chůva, která tě kojila, ale daleko, daleko blaženější je ona, tvá snoubenka, nalezená hodna tvé lásky! Je-li tu nějaká, ať ukradená radost je moje, není-li žádná, ať jsem jí já, ať se stanu tvou nevěstou!“
To řekla a mlčela. Růžový ruměnec zbarvil chlapcovy tváře; nevěděl, co je to láska, ale ruměnec se mu dobře hodil; jako květ růžových jablek visících na slunci nebo malovaná slonovina, nebo když měsíc rudě září pod svou bledostí a gongy se marně ozývají, aby zachránily její zatmění. Tehdy Nymfa prosila, žadonila, prosila alespoň o sesterský polibek a nutila se vrhnout mu kolem krku ze slonoviny. „Dost!“ zvolal: „Už dost! Nebo opustím toto místo – i tebe.“
Srdce jí sevřel strach; „Přenechávám ti toto místo,“ řekla, „Cizinče,“ a odvrátila se, jako by ho chtěla opustit, pak s mnoha ohlédnutími zmizela v listnatém podrostu a krčila se tam v úkrytu. Chlapec, sám (jak si myslel) na prázdné louce nepozorován, se procházel sem a tam a ve vlnící se vodě si ponořil nejprve prsty u nohou, pak po kotníky, a brzy, okouzlen uklidňujícím chladem tůňky, svlékl ze svých štíhlých údů lehký oděv. Salmacis pak okouzleně hleděla a touha vzplanula pro jeho nahou krásu a její oči plály jasem, jako když se v zrcadle oslnivě leskne nezakrytá sluneční koule. Sotva se zmohla na čekání, stěží odkládala svou radost, toužila ho obejmout, stěží zadržovala své zběsilé srdce. Přitiskl si duté dlaně na boky, ponořil se do tůně, a jak plaval rameno přes rameno, leskl se v průzračné vodě jako ve strážní kopuli z křišťálového skla bílé lilie nebo figura ze slonoviny. ‚Vyhrál jsem, je můj!‘ vykřikla, odhodila šaty, ponořila se daleko do tůně, chňapla po něm, a jak se vzpíral, vnucovala mu polibky, chtě nechtě ho hladila, laskala ho; tu z jedné, tu z druhé strany se k němu přitiskla, jak se snažil vymanit z jejího sevření; a tak ho nakonec omotala jako hada, kterého se zmocní král ptáků a vynese ho do výšky, a ten, jak visí, se mu ovíjí kolem hlavy a drápů a ocasem mu omotává roztažená křídla; nebo břečťan ovíjející se kolem vysokých lesních stromů; nebo v moři chobotnice, jejichž bičující paže se zmocní a ze všech stran obklopí svou kořist.
Atlantiades se bránil, upíral Nymfě její radost; ona se napínala tím víc; její přilnavé tělo jako by se k němu pevně přimklo. Hlupáku, bojuj se mnou, jak chceš, – křičela, – neutečeš! Vy, bohové, zařiďte, aby nikdy nesvitl den, jenž by nás dva rozdělil! Její modlitba našla bohy, kteří ji vyslyšeli; obě těla splynula v jedno, obě splynula v jedné podobě a tváři. Jako když zahradník zasadí štěp a vidí, jak růst zpečeťuje spoj a oba spolu zrají, tak když v pevném objetí jejich údy splynuly, oni dva už nebyli dva, ani muž, ani žena – jedno tělo pak, které se nezdálo ani jedním, ani druhým.
Když tedy viděl, že vody tůně, v níž se ponořil muž, z něj učinily poloviční ženu a jeho údy jsou nyní slabé a měkké, zvedl Hermafrodit ruce a zvolal, hlasem neovládnutým: „Drahý otče a drahá matko , jejichž obě jména nesu, dejte mi, dítě vaše, aby ten, kdo se v těchto vodách koupe muž, vznikl poloviční ženou, oslabenou okamžitě.‘
Oba rodiče slyší; oba, pohnuti uspokojit svého dvojpohlavního syna, jeho záměr zajistit, omámil světlé vody s touto silou nečistý.“

VĚTŠÍ ŘEKA & ŘÍMSKÉ UMĚNÍ

SOURCES

GREEK

• Diodorus Siculus, The Library of History – Greek History C1st B.C.

ROMAN